Vyhledat
  • Stáňa Wolfová

Tomáš Man: Pěší poutě jsou jako víno, které zraje

Aktualizace: kvě 6

Adventure Guy Tomáš Man má za sebou 4 286 km dlouhou pěší pouť skrz pouště a hory. Na Pacifické hřebenovce objevil sám sebe a stal se pánem svého času. Každý to ale prožívá jinak a pro každého ta cesta znamená něco jiného,” dodává Tomáš.


Vydal jsi se na Pacifickou hřebenovku i na cestu do Santiaga de Compostela. Co ti takovéhle pěší poutě dávají?

V první řadě bych chtěl říct, že nejsem žádný long distance hiker. Byl to ode mě jen takový test, výzva, jestli to dokážu nebo ne a začal jsem zrovna Pacifickou hřebenovkou. Objevil jsem tam ale něco, co jsem neznal - sám sebe. S tímhle záměrem jsem tam i jel, že budu v danou chvíli dělat přesně to, co chci. Když budou chtít jít, tak půjdu, když si budou chtít lehnout, tak to udělám a dám si den volna. Naučil jsem se být pánem svého času. Tahle cesta tak byla dost o mně a o mých pocitech. Poté jsem šel Camino s 2,5letou dcerou. To byla úplně jiná cesta. Tam jsem se musel podřídit tomu, co chce ona.


Máš pocit, že se v budoucnu ještě vydáš na nějakou pěší pouť? Nebo už jsi si tohle ze svého životního seznamu odškrtl?

Když jsem cestu dokončoval, tak jsem si říkal, že to není moc pro mě, že jsem si to zkusil, ale že to stačí. Jenže pěší poutě jsou jako víno, které zraje. Čím déle je to od doby, kdy jsem dokončil Pacifickou hřebenovku, tím spíš bych se na pěší pouť zase vydal. Rád bych ale zkusil něco jiného, třeba CDT. Popravdě ale netuším, kdy budu mít zase půl roku čas.


Jaké to vlastně bylo balit si na půl roku?

Myslím si, že zabalit si základní věci na půlroční trek je úplně stejné jako na 3 dny. Těch věcí je v podstatě stejné množství a možná i méně, protože člověk nepřichází do styku s civilizací tak často a nemá tak takové nároky na hygienu :D Takže stačí všechno maximálně po páru.



Předpokládám, že sis musel dobře rozvrhnout, kolik jídla a pití s sebou poneseš a kdy bude možnost získat další…

Na tohle existuje appka, která obsahuje poměrně hodně informací o tom, jak je to daleko k dalšímu vodnímu zdroji, kde je silnice, město…Dá se to tak dost přesně naplánovat. Kolikrát jsem docházel do města a měl jsem akorát tyčinku. Věděl jsem taky, kdy si nemusím brát 9 l vody, kdy mi postačí třeba jen 3, protože tam za chvilku zase bude voda.


Zabalit si základní věci na půlroční trek je úplně stejné jako na 3 dny.

Stalo se ti někdy, že sis to špatně naplánoval?

Tohle se přihodí akorát v důsledku nějaké nehody. Jednou jsem si třeba zmáčkl Camel bag omylem a ztratil jsem v poušti 4,5 litru. To jsem pak musel chodit ve 3 hodiny ráno, než vysvitlo sluníčko, a posledních 10 km jsem byl úplně bez vody.


Nastala ti nějaká jiná krizová situace, kdy sis řekl, že už to dál nezvládneš?

Během té cesty to jde nahoru a dolů, jako ve všech těžkých situacích. Těžší období jsem ale měl spíš na začátku té cesty než na konci. Věděl jsem totiž, že mě čeká ještě zhruba dalších 5 měsíců na treku, a to bylo víc depresivní, než když už se blížil konec. Psychicky na dně jsem byl taky ve chvíli, kdy jsem přišel na 3 dny o mobil. Přišlo mi v tu chvíli, že jsem sám. Bylo to dost mentální, protože jsem na tom byl pořád stejně, jen jsem neměl ten kontakt s okolím. Těžší to ale bylo v plánování vody a taky jsem nevěděl, jestli jsem správně nebo ne.


Spousta lidí na poutě vyráží z toho důvodu, že si potřebuje utřídit myšlenky a nechce být v kontaktu se svým dosavadním životem. To nebylo tvým cílem?

Já jsem tam částečně i pracoval, i když jsem to hodně omezil. Ale byla to spíš taková moje skříňka důvěry. Mám tam fotky a konverzace, které jsou se mnou pořád. Večer jsem taky na něm stříhal videa na Youtube do svého vlogu. Sloužil mi tak k práci a zábavě, když byla tma.


Je na pěších poutích nejtěžší odhodlat se vyrazit, samotná cesta, nebo to, že jsi sám se sebou?

Určitě ten začátek, opustit komfortní zónu, potom už to jde samo, tak jak to má být.


Samotné začlenění do společnosti pro mě bylo těžší, než jsem si myslel. Pociťoval jsem na sobě, že se mezi lidmi cítím úzkostně a na přechodu jsem se asi tak 20× rozhlížel.

Když cestovatelé vyráží na takhle dlouhou cestu, často to plánují i rok dopředu. Je to u Pacifické hřebenovky potřeba?

Myslím si, že to není úplně potřeba plánovat takhle dopředu. Já to tedy plánoval více jak rok, ale tam je hlavně důležité, aby člověk získal povolení, které se vydává v prosinci. Je taky potřeba vědět, co dělat, když nastane nějaká situace, jak se chovat v divočině a mít nějaké základy, zbytek přijde v průběhu.


Kolik kilometrů za den jsi ušel?

Na začátku v poušti jsem chodil kolem 16-17 km denně. Pak kolem 35 kilometrů a ke konci už jsem byl rozchozený a lehčí o 26 kilo, takže jsem ušel kolikrát i 40-50 km denně.



Ten trek je dlouhý přes 4000 km, předpokládám, že ti nestačily jedny boty…

Určitě nestačí jedny, musíš mít 4. Někdo si to posílá a přesně si to rozdělí na čtvrtiny cesty. Ale jak jsem říkal, u Pacifické hřebenovky není úplně nutné plánovat věci jako posílání balíčků, protože má velké zázemí kolem. Stačí tak řešit věci na místě podle situace. Když jsem cítil, že ta bota není úplně fit, tak jsem si objednal do dalšího města nové.


Pořizoval sis vždy ty stejné?

Ty boty se mi měnily v průběhu. Na začátku jsem měl boty s technologií zero-drop, ale pak jsem začal mít hrozné problémy s achilovkami a už jsem to nesnesl. Celou dobu jsem ale chodil v teniskách.



Jaký to je pocit, když člověk pouť dokončí?

Každý to prožívá jinak a pro každého ta cesta znamená něco jiného. Já jsem si na začátku představoval, že budu plný dojmů. Když jsem tam ale došel, tak jsem v podstatě žádné emoce necítil. Někdo tam ale pláče, někdo se raduje a někdo vůbec.


Ta pravděpodobnost, že tě sežere medvěd nebo puma, je asi taková, že vyhraješ miliardu v EuroJackpotu. Mnohem větší šance je, že si zvrtneš kotník, nebo uženeš únavovou zlomeninu.

Je Pacifická hřebenovka nebezpečná?

Jestli se ptáš na to jestli tě může sežrat medvěd nebo puma, tak může, ale ta pravděpodobnost je asi taková, že vyhraješ miliardu v EuroJackpotu. Mnohem větší šance je, že si zvrtneš kotník, nebo uženeš únavovou zlomeninu.

Divoká zvěř je tam sice všudypřítomná, ale pokud si nastuduješ pravidla pobytu v divočině jako je například ranní koukání do bot, postup při setkání s divokou zvěří nebo jak poznat výškovou nemoc...bude vše OK.

Lidé, co chodí dálkové treky, nejsou superhrdinové, jsou to lidé s motivací, odhodláním a dobrou přípravou, dobrodruzi - adventureři.


Je snadné se po pouti vrátit do koloběhu běžného života?

Většina lidí, která se tam vydá, skončí s nájmem i prací, půl roku je na cestě a pak udělá za vším tlustou čáru a začne dělat něco úplně jiného. I já jsem rozjel spoustu nových věcí. To samotné začlenění do společnosti ale pro mě bylo těžší, než jsem si myslel. Pociťoval jsem na sobě, že se mezi lidmi cítím úzkostně a na přechodu jsem se asi tak 20× rozhlížel. To trvalo tak měsíc, měsíc a půl a pak bylo všechno zase v původních kolejích.


Když už jsme narazili na tvé projekty, v loňském roce jsi plánoval začít pořádat dobrodružné expedice. Hodil ti koronavirus klacky pod nohy?

Úplně. Projekt Adventure Guy (půjčovna obytných vozů) sice běží pořád, ale větev cestovní kanceláře a dobrodružných expedicí skončila, jelikož mi pojišťovna neprodloužila smlouvu.



Jak ses vůbec dostal k tomu půjčovat obytné vozy?

Udělal jsem to trošku po vzoru Ameriky. U nás nejsou ty obytné dodávky, na které se specializuji, tak běžné. V Čechách je o to ale větší zájem, než jsem si myslel. Lidi to zajímá a baví je to. Já se v dodávce chystám letos do Norska, když to situace dovolí.


Na tvém Instagramu @adventureguy_tm jsem narazila na fotografii z rakouského Attersee s popiskem “Potápěčův ráj”. Co tě baví na potápění se ve sladké vodě?

Jelikož jsem potápěč ze země, která nemá moře, tak jsem se první 2 roky potápěl jenom ve sladké vodě. To spousta lidí, která začíná na moři, nechápe. Myslí si, že tam není pod vodou v podstatě nic vidět. Ale například právě v rakouském Attersee je vidět skoro více jak v moři. Člověk se potápí nad trávou, může si sednout na lavičku, podplavat můstek…vlastně jsou tam viděl ty scenérie, které jsou normálně nad vodou.


Máme i v České republice nějaká taková místa, která jsou pro potápěče atraktivní?

Určitě. Máme pár takových malých lomů jako je Leštinka či Bořená hora. To jsou ideální tréninková místa. Pod tou vodou ale člověk vnímá všechno jinak a zabaví ho každá blbost.



Sotva za humny se tak můžeme vydat potápět nebo na ferraty. Chybí ti tady v okolí Čech nějaké dobrodružství?

To je dobrá otázka. Já bych řekl, že je tady v okolí spíše spousta mnou neobjevených aktivit. Chtěl bych třeba zkusit kitesurfing, který se u nás dá dělat. Ale nevybavím si teď asi žádnou aktivitu, která by mi tady chyběla. Dle mě jsou ale lidé spíš zvyklí, i já, že se za tím jezdí do ciziny, a to povědomí o těchto sportech u nás není takové.


Moje poslední otázka cílí na naší aplikaci Adventurer. Co si o ní myslíš?

Vaše aplikace je takový ucelený soubor různých appek, které používám. Líbí se mi, že je tam všechno na jednom místě. Komunita je podle mě taky hodně důležitá, to jsem v té Americe taky objevil. Lidé, kteří mají společné zájmy, k sobě mají blíž. Na to se u téhle aplikace také těším.



275 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše